Děti chřadnou nebo vzkvétají ze vztahu svých rodičů

Dnes jsem četla v jedné fb skupině, jak si maminka stěžovala na otce svého dítěte, které dostalo astmatický záchvat. 

 Musela dítě odvézt do nemocnice taxíkem, protože otec byl nedostupný a ještě jí nakonec obvinil, že se synek nachladil na procházce a že je to její vina, protože ho neměla brát ven.

Zdrcená matka řeší situaci ve skupině na facebooku a ptá se na radu, jak naložit s komunikací ke svému ex. Je zjevně naštvaná a nejraději by ho poslala do patřičných míst.

V této životní fázi, kdy s člověkem šijí emoce na všechny strany a připadá si zoufale, skoro jako ve svěráku, se velmi těžko chápe, že je důležité myslet především na vlastní dítě a postavit jeho duševní zdraví před vlastní zraněné ego.

Co tedy dělat, jak se zachovat, když se člověk dostane do podobné situace?

Moje rada není univerzální, vychází z vlastní zkušenosti a můžete ji vzít jako inspiraci, pokud rezonuje s vašim náhledem na věc.

1. Tedy především, je důležité nastavit v sobě záměr, který bude směřovat k postupnému harmonizování vztahu mezi mnou a otcem dítěte. Nemusíme se k sobě vracet jako partneři, ale nakonec dosáhnout úrovně přátelství a spolupráce, by mělo být cílem všech rozvedených párů.

2. Dalším bodem je uzdravit své hranice. Pokud mě partner psychicky či emocionálně zneužívá, manipuluje a bojuje, je důležité omezit s ním kontakt jen na nejnutnější normu a pokud možno vzít si na pomoc kamarádku, kamaráda, maminku, mediátora, který bude přítomný např. u předávání dítěte a bude působit jako tlumič případných konfliktů

3. Pokud se ve svých vztazích ani sami v sobě nevyznáme, je důležité vyhledat pomoc třetí osoby, např. zkušeného terapeuta, který nám pomůže stávající situace rozkrýt a poradit, přenést nás přes naše traumatické zážitky a obnovit naši sebedůvěru a sebelásku.

4. Pokud chceme situaci řešit sami, je důležité vymanit se z role oběti. Ve vztahu, který byl ukončen na základě konfliktů a nepochopení, se často cítíme jako zneužitá oběť, aniž bychom si uvědomili, co nás měl nebo má vztah s dotyčným naučit, jak máme změnit své myšlení a postoje, abychom tyto vzorce už dál neopakovali a nepřenášeli na své následující partnery a potomky.

5. Je důležité odpustit. Soucit s bývalým partnerem hraje v harmonizaci vztahu obrovskou roli. Je třeba najít v sobě úhel pohledu, ze kterého jsme schopni přestat daného člověka soudit a vnímat to, že i on se cítí zraněný a nepochopený. Vnímat jeho bolest a snahu dělat v životě to nejlepší, i když se mu to nemusí vždy dařit. K tomu je důležitá pokora, schopnost vidět i své vlastní chyby a umět je přiznat.

6. Vycházet si navzájem vstříc. Pokud jsme již odpustili, může pro nás platit heslo: čím víc dávám, tím víc dostávám. Bezpodmínečná láska a vycházení vstříc druhé straně tak nejvíc, jak jsme toho schopni, může znovu obnovit důvěru a přátelství na obou stranách.

Pro dítě neexistuje lepší pocit, než že v jeho světě a mezi rodiči je vše v pořádku. Může se tak uvolnit a věnovat se svým hrám, poznávání života a odevzdat se svému bezstarostnému dětství. I přesto, že zakusí konflikty a dramata mezi rodiči, bude mít v sobě trvale ukotvenou zkušenost, že z každé těžké situace vede cesta ven. Takové dítě bude mít více sebedůvěry a pocit větší jistoty a bezpečí v náročnějších životních situacích. Bude schopné vidět světlo na konci tunelu.