Když jsem byla hodně mladá,bývala jsem často obklopená lidmi, kteří byli komplikovaní, stejně tak komplikovaní, jako jsem byla já.
Trpěla jsem depresemi a tak moc jsem potřebovala pomoct, že jsem se podvědomě rozhodla, že budu pomáhat všem lidem v naději, že mi na oplátku snad také někdo pomůže. A protože jsem vždy byla citlivá vůči potřebám ostatních, vycházela jsem každému vstříc tak nejvíc, jak jsem jen mohla. Když mi bylo dvacet, pracovala jsem za barem, protože moje sebevědomí ani můj psychický stav mi nedovolil najít si práci odpovídající mým schopnostem a inteligenci. V těch dobách byly moje osobní hranice velmi slabé a veškerou svoji energii jsem používala k tomu, aby mě lidé měli rádi. Byla jsem moc milá, dokonce tak milá, že jsem ve svém jednopokojovém bytě nechala bydlet svého přítele příživníka a jeho kamaráda s partnerkou, kteří jednou odpoledne přišli na návštěvu na několik dlouhých měsíců. Tehdy jsem byla tak hloupá, že jsem ani jednoho z nich nepožádala o placení nájemného, protože na rozdíl ode mě, mí přátelé byli v nouzi a neměli žádnou práci. Můj tehdejší přítel se mnou zacházel jako se svým majetkem a já jsem byla ráda, že mě má aspoň někdo rád. Jeho láska se projevovala hlavně žárlivostí a násilnickými sklony. Musela jsem dopadnout na dno, abych si uvědomila, že dělám něco špatně. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že jsem ztratila samu sebe. Uvnitř mě byl smutek a prázdnota, ale navenek jsem nedala nic znát. Stále jsem se na všechny usmívala a plýtvala svou vzácnou energií ve vztazích, kde jsem nedostávala nic nazpět. Pomáhala jsem lidem, jak se dalo, ale pocit uspokojení se stále nedostavoval. Naopak, bývala jsem vyčerpaná, zmatená, slabá. O co víc jsem se snažila být dobrá pro svět, o to víc nešťastná jsem se cítila.
Musela jsem projít více lekcí s agresivními lidmi a v situacích, kdy mi šlo doslova o život, jsem konečně nabyla poznání, že vztah, na kterém záleží nejvíce, je můj vztah k sobě. Od něho se teprve odvíjí všechny ostatní vztahy, vztah k mým nejbližším i ke světu. A tak jsem se musela naučit říkat NE. NE lidem, kteří jen brali a nic nedávali. NE lidem, kteří se mě snažili převychovat. NE lidem, kteří byli agresivní a hrubí. NE lidem, kteří mě nebrali takovou, jaká jsem. NE lidem, kteří mi příliš lichotili. NE lidem, kteří mě stále kritizovali. NE lidem, kteří překračovali moje osobní hranice. NE lidem negativním a nedůvěřivým. NE těm, kteří si stále stěžovali a nikdy neměli dost. NE lidem, kteří se báli být sami sebou. NE situacím, ve kterých mi nebylo dobře. NE práci, která mě stála spoustu energie za málo peněz. NE žebrákům na ulici, NE podomním prodavačům, NE lidem, co si honí ego, NE kamarádce, když na ni nemám kapacitu, NE vlastní dceři, když se mě snaží vyprovokovat.
NE komukoliv a kdykoliv to tak cítím. A víte co? Časem přišla obrovská úleva. Ano, můžu být sama sebou a NE říkat s lehkostí a úsměvem na rtu. Nejde přece o život. Nemůžu být vším pro všechny. Nemůžu být pro nikoho dost dobrá, pokud nejsem dobrá sama pro sebe. Když se podíváte na předchozí odstavec, umíte si asi představit, kolik balastu z mého života odpadlo se všemi těmi NE. Jak se můj osobní prostor vyčistil a já můžu mnohem svobodněji říkat životu ANO. Protože ti lidé, které jsem nechala za sebou, se do mého života už nevracejí. A taky se nevrací práce, která za nic nestojí, nevrací se deprese, ani nevděční klienti, nevyhovující prostory. Život je jako hra na pravdu. Když dodržíte pravidla úplné upřímnosti, nemůžete nikdy prohrát. A energetičtí upíři mají strach ze světla, bojí se pravdy. Proto láska a pravda vždycky zvítězí, ať se to skeptikům líbí, nebo ne
